Český zastoupení Ducati patří bezesporu mezi značky, který se o svoje zákazníky všemožně starají a evidentně jim nejde jen o to prodat maximum houpacích koníků přestárlejm puberťákům. A proto taky několikrát do roka pořádají různý eventy, ať už se jedná o párty, kde se dobře jí i pije a do toho místo tyče a nahatý ženský stojí v centru dění nějakej ten bajk (nahatej pokud možno), nebo třeba zajišťují demo jízdy na novinkách, co čerstvě opustily továrnu atd..
V tomhle případě team okolo paní Veroniky zašel ještě dál – podařilo se jim někde sehnat 6 crash-free testovacích mašin, zajistit okruh v Mostu a dovolit běžnýmu smrtelníkovi vyzkoušet si tuhle pakárnu až na dřeň v prostředí, pro který bylo stvořeno. Mazec.
Si pojďme trochu přiblízit, jak tenhleten den vlastně probíhal z pohledu dvou místních pacientů (Q a Bobika).
První jízdy jsme měli booklý na 14:40, druhý v 15:40 (viz videa) ale protože jsme pochopitelně nemohli dospat, tak jsme se na okruhu octli samozřejmě s řádným předstihem. Což asi nebylo úplně moudrý, protože pak člověk hodinu brečel nad těma strýcfajtrama, co už tam stihli nějací mazáci rozstřelit. No nic. Na druhou stranu, ten den dopoledne pršelo, odpoledne to nevypadalo taky zrovna růžově, takže nezbejvalo než vytáhnout modlitební koberec a doufat, že budeme mít kliku na bezdešťový ježdění jako posledně. A nakonec se podařilo – trochu sice poprchávalo při druhý dundě, ale na zábavě to neubralo 😊
Aha. Prej se nemám moc vypisovat. Tak teda průběh akce velice stručně:
registrace, složení zlaťáků do úschovy, čekání, oblíkání, svlíkání, nervozní a neplánované kakání, oblíkání, čekání, pořád čekání, pak konečně dočkání, sednutí, vyjetí. Euforická tma. Pak přijetí, chechtání, svlíkání helmy, pořád chechtání. Pak nekontrolovatelnej brekot. Emoční distabilita. Pak zjišťování stavu účtu. Opět brekot. Pak mlčení. Čekání. Začíná trochu chcát. V 15.40 druhá jízda, opět euforická tma. Dojezd, chvilkové nekontrolovatelné chechtání. Opět kontrola účtu, stav nezměněn, hysterický pláč. Domluvena návštěva psychologa. Po několika úderech násadou od smetáku konečně puštěna řídítka. Jedeme domu. Ticho. Tma. Smutno. Po dvou dnech konečně dostavení se nějaké základní emoční stability. Reakce na světlo a teplo. Po týdnu v normálu.
A teď k tomu podstatnýmu – co teda ten bajk?
No předně, na živo ten bajk nemá chybu, co se týče designu. Podle našich měřítek takhle má přesně vypadat pořádnej naked. Nedá se nic dělat, topinky v itálii prostě hulej neskutečnej matroš, protože cokoli jim vyleze z kolbenu, tak dycky stojí za to. A platí to o všech značkách (vyjma snad Benelli, ta byla dycky divná). Osobně mě poněkud překvapily plasty, hlavně na horní straně nádrže – nepůsobí zrovna bytelně ve srovnání např. s Tuonem. Nicméně předek i zadek je designově prostě totální porno. Z uživatelskýho pohledu je vyřešeno i spoustu starých neduhů z předchozích modelových řad, jako např. na hovno ovladače jsou teď skvělý, přístrojovka čitelná jak slabikář pro slabozraký, posez lepší než na záchodě v Tokiu, hrábě padnou přesně do ruky, jako za mne total spokojenost. Co mne trošku překvapilo byla absence karbonových doplňku, kterou předchozí eSka (r.v. 2008-2012) měly, pokud si teda dobře pamatuji – minimálně přední blatník, prej ani kryt sedla není teď u eSka v sérii.. škoda. Tolik rychlý postřehy ze samotnýho bajku.
A jak to jede?
Předně, říct o bajku co má v motoru přes 200 šemíků, že nejede, může tak akorát totální imbecil. Takže takovou odpověď nečekejte. Bajk frčí na naháče neskutečně. Na cílovce v Mostu jsem zatím nikdy neviděl číslici vyšší než 260 km/h – až doteď, a to ten plyn ještě nebyl zdaleka nadoraz. Ovšem výkonnostně mne to až tak moc nepřekvapilo, tohle se totiž dalo čekat, a do cca 240km/h se to dá srovnat úplně klidně třeba s Tuonem. Na zadek jsem si ale sedl z těch brzd. Jako z 262 km/h na cílovce jsem někde u cedule 150m hrábnul na brzdu dvěma prsty…. Abych do šikany musel pomalu ještě přidat plyn???? Motorka zaflekovala způsobem, že jsem tutově před sebou musel hrnout asfalt, oční bulvy se mi omlátily zevnitř o plexi, ale přitom pocitově se vlastně nic moc nedělo??!! Jako WTF?? Stabilita motorky byla naprosto šílená!! Jestli je to dáno i tím kozím posezem, kdy člověk sedí nahrbenej vepředu tak trochu připravenej na rektoskopii, ale přitom nemá úplně váhu na rukou, nebo jen ty elektronický berličky pomáhají způsobem, kdy má člověk pořád pocit, že ovládá bajk a ne bajk jeho..? Těžko říct. Co je ale naprosto bez debat – tahle motorka je totálně blbuvzdorná. Pokud zůstanou všichni asistenti v pozoru na značkách, člověk má pocit, jestli je vůbec možný na týhle motorce vlastně upadnout jinak než ze stojánku.. Jako 2x 15 minut není moře času na hraní, který bych si přál, ale rámcově to určitě pomůže udělat si nějaký ten obrázek o tom, jak to funguje nebo ne. A tady k tomu člověk fakt nemůže mít výtek. I na videu, který jsme natočili je vidět, že se chvílema nechávám unýst a otevírám plyn za účelem driftu, a trakce zakročí způsobem, že to téměř nejde poznat jinak, než tou žlutou kontrolkou stavu bankovního účtu blikajícího na displeji vlevo nahoře („blikblik, to jsem hodná, teď jsem ti ušetřila 640tis.. blikblik, a teď zase..“).
A tím se dostávám k závěrečnýmu shrnutí z pohledu amatéra. Bajk je to neskutečnej a bezesporu asi v současný době nejrychlejší i nejkrásnější naháč, kterej si člověk může bez zbrojního pasu legálně koupit. Pokud má samozřejmě dost tučný prasátko, protože kluci italský si za tuhle hitparádu taky nechají slušně zacálovat. To samý platí o případným tuningu, ale jak říká klasik, kdo chce opici, musí mít na banány. Na machrování před MILFkama prostě TOP. Na druhou stranu, možná právě díky tý až moc veliký dokonalosti a blbuvzdornosti, osobně postrádám víc toho fun-factoru, kdy má člověk pocit, že s motorkou může zlobit a trochu s ní bojovat, že mu nedá nic zadarmo.. A díky tomu se právě případná konkurence vůbec neztrácí. Suma sumárum, pokud by cenově byla tahle motorka na stejný úrovni jako aktuálně největší rivalové v daným segmentu, tj. Aprilia Tuono V4, KTM Superduke 1290, BMW S1000R, Yamaha MT10SP, bez debat bych šáhnul po Ducati, protože je prostě krásná a případný nedostatky člověk nakonec rád odpustí (lze vlastně odpustit dokonalost?? No nevim..). Konkurence v technickým ohledu a zejména díky znatelný přítomnosti toho již zmiňovanýho fun-factoru rozhodně není nikterak pozadu, ba naopak – v tomhle ohledu tuplem platí, že i za míň peněz víc muziky. Většina z nás tak zřejmě raději sáhne po jiným nesmyslu u konkurence, a za zbytek zlaťáků přikoupí třeba CitiGo pro manželku. A tak to prostě je 😉
No a pro ty, kdo drobáky zas až tak moc neřeší, tak stojí určitě za mrknutí ještě větší pornohvězda – MV Agusta Brutale 1000RR (829.000 Kč = 208HP), ale tuhle pohádku snad až zase někdy jindy 😉
Velkej dík letí pro tentokrát do pražský Ducati a tajně doufáme, že se paní Veronika konečně po letech bude trochu víc usmívat – člověk aby se bál pozdravit!! 😉)) Jo a bacha – letos se Ducati Day v Mostu koná!! Tak see you there 5. 8. 2020, pardálové! 😉
P. S.: bajky měly po celou dobu testování nazuty sériový bačkory, tzn. Pirelli Diablo Rosso Corsa 2 a opět se potvrdilo, že patří mezi špičku. Jistota byla i v začínajícím dešti veliká a guma držela jak lepidlo.. pecka!
Text: Q
Photo: Adler, Honza Altner, ourselves, web
