Díky velice kladným a přátelským vztahům s jedním z největších českých dealerů Aprilia, společností K2MOTO se podařilo dohodnout neobvyklou zápůjčku novinky pro rok 2019, a to konkrétně Tuono V4 Factory. Bajk byl připraven naprosto v sérii kromě namontovanýho výfuku od SC-Project, model SC-R1 – s vyndaným DB killerem. Prima byl fakt, že na vyzkoušení mašiny jsme měli naprosto výjimečně celej weekend. Wow.

Tenhle dvoudenní testing měl bejt super taky kvůli tomu, že se na společný pojezd mělo vydat trio Tučňáků, a to kromě testovaný 2019 ještě model 2018 a 2016. K rozdílům mezi modelovými řadami jen toliko ve stručnosti, protože každej si většinu stejně dovede vygooglit, ale: 2016 oproti 17-19 má jiné tlumiče, jinej výfuk, jiný brzdy, jinou elektroniku a spoustu drobných odlišností (tachometr atd.), nicméně na první pohled se jedná o hodně podobný stroj. Model 17/18 se ale oproti testovanýmu kousku liší pouze jedinou věcí, opomenu-li trochu jinou grafiku – a tou je semiaktivní podvozek u ´19. Tahle zásadní novinka se netýká jen předního a zadního tlumiče, jako např. u BMW S1000R apod, ale elektricky umožňuje ovládat i tlumič řízení. Samozřejmě, všechno dodáváno od švédskýho strejdy Öhlinse.

Trochu k tomu podvozku: Genialita tohohle konkrétního systému je v tom, že umožňuje jezdci buď plně využít elektroniku  a takzvaně si měkkost či tvrdost předku i zadku naklikat na displeji a následně uložit (až 3 pozice v paměti). Pokud však maník za řidítkama není trumpeta jako většina z nás a věnuje se třebas okruhovýmu ježdění skutečně o něco důkladněji, systém umožňuje elektroniku zamknout a v ten okamžik jsou tlumiče plně nastavitelný manuálně, tzn. šroubovákem. Že se tímhle způsobem dokáže podvozek nastavit do dokonalosti svědčí mimojiný třeba i fakt, že stejný systém používá např. R1M, nebo Panigale V4S(R).. A aby toho nebylo málo – i tohle manuální nastavení lze uložit do paměti, opět na 3 pozice!! Takže pokud v provozu jezdíte na páprdu s elektronikou, ale v okamžiku, kdy projedete bránou Masarykáče je z vás závodní pitbul, cvaknete na manuál (M1-3) a máte plně nastavenej podvozek, kterej vám před půl rokem naladil třeba někdo od Halbicha (kupříkladu). Prostě pecka.

Dost keců, teď k samotnýmu testu.

V pátek ráno se konečně vyzvedla v K2MOTO tahle rybí bestie a poznámky Martina Bezdíčka (K2MOTO), že asi nebudeme mít moc dobrý počasí, byly z vesela ignorovány. Přece jenom, drobné ranní mrholení takový skaláky jako jsem já s Ivánkem (testeři) nemůže rozhodit. Navíc, předpověď na ten den slibovala od 12h výš sucho, tak co. Převoz na základnu proběhl v pohodě, čemuž hodně pomohly i systémy ATC, AWC, ABS zapnutý na maximum. Hromadný odjezd s ostatníma kámošema byl naplánován až na 15 hodinu, takže si člověk v klidu mohl motorku prohlídnout a naštudovat, aby ve finále zjistil, že kromě podvozku je fakt lautr stejná jako 2018. Okej. Rozhodli jsme se tedy, že v průběhu cesty v rámci testování budeme s Ivánkem svoje bajky prohazovat (2018 vs 2019), aby se prověřilo, jak moc velký rozdíl hlavně ten semiaktivní podvozek je.

Mno.

S ohledem na teploty kolem 11ti stupňů jsme se nakonec rozhodli, že s nějakým poměřováním, driftováním, skákáním přes přejezdy (Carlos rulezz!!) počkáme, až se trochu oteplí, neb přesvědčení, že když jedeme na dva dny směr Lipno (tedy na JIH), tak bude teplota vzduchu stoupat. V Milevsku i ti nejdrsnější pochopili, že hrdinů je plnej hřbitov, a nakonec jsme se do pytlů na mrtvoly (nepromoky) naskládali nakonec všichni. Po vyjetí z Milevska a následné průtrži mračen, která nás střídavě doprovázela až do cíle jsme se oba shodli, že motorky fungují báječně i při rychlostech do 80ti kilometrů v hodině. Málem jsme i zapomněli, že převodovka obsahuje i jiný kvalty než je 1 a 2.

Sobotní peklo však tenhle test posunulo do úplně jiný roviny. Ačkoli dopolední odjezd byl ještě za tepla (cca 13´C) a sucha a dovolil i různé drobné wheeliesové radovánky, situace se rapidně změnila úderem 14h. V tu dobu totiž začalo pršet. O 15 minut později, začalo brutálně chcát. Jako tak brutálně, že jsme si s Ivanem ani nepoznali bajky a oba nasedli na stroj toho druhýho. Než jsme se však stihli v houfu 12ti dalších kamarádů rozjet doufaje, že je to jen drobná přeháňka, volal mi do helmy kámoš HonzaK tvořící 4×4 doprovod se smíchem oznamující, že ve vzdálenosti cca 2km od nás již padají kroupy a začíná něco jako vánice.

Samozřejmě, svým způsobem bylo tohle peklo vlastně ideální k otestování zapůjčenýho bajku, neboť jen díky těmto neočekávaným podmínkám můžeme konstatovat následující:

  • Symbol kontroly trakce lze v tomhle počasí bezpečně použít i jako lampičku na čtení, neboť svítil konstantně
  • Motorka ani při nízkých otáčkách zásadněji nechcípala, a i když jsme mezi řádky na budíkách četli neviditelný vzkaz #jedesjakpyca, přesto se nás nesnažila zásadněji shodit ze sedla
  • Podvozek fungoval perfektně i v teplotách pod 5 stupňů, jinými slovy nakopával nám koule úplně stejně na obou strojích bez ohledu na nějakou semiaktivní elektroniku (podle mne se to v mrazu automaticky vypíná)
  • Absence vyhřívaných heftů hraničila s otázkou přežití, ale Ivan nakonec přišel na způsob, kam přiložit prokřehlé ruce neb mu mrazem začaly upadávat nehty (jako ostatně většině z nás), takže cajk
  • Mít varovný blinkry, tak je máme pořád zapnutý, páč nebylo vidět nakrok a nebejt HonzyK v jeho svítivý Audině, tak doteď někde bloudíme po jižních Čechách. Opravdu, ani v roce 2019 Aprilia tuhle základní věc na Tučňáky nemontuje (ačkoli na ostatních modelech z portfolia Piaggio k naleznutí jsou, nechápu..)
  • Absence regulace podsvitu přístrojovky je k vzteku jak u modelu 18, tak 19 (16 má). Při jízdě ve tmě i tzv. „tmavý“ režim vypaluje oční bulvy
  • ABS mělo a má smysl. Jestli někdo tvrdí, že to na bajky nepatří, je to debil
  • Rain Mode by se hodil, ale dalo se to vydržet i bez omezení výkonu právě díky skvěle fungující trakci.

No, a když nám ta sobota nevyšla úplně podle plánu, docela jsme se těšili, že mašinu konečně alespoň trochu otestujeme při nedělním návratu. Přestože bylo sucho a místy i svítil žlutej punťa, tak teploměr ukazoval těžko uvěřitelný 3 (!!!) stupně. A za takových podmínek se nám motorku za 440.000 zlaťáků fakt rozflákat nechtělo.

Ale aby ten závěr nebyl jenom takovej suchej, že jsme si vlastně půjčili bajk úplně zbytečně, přesto nějaký srovnání bylo. V pondělí dopoledne jsem už sám motorku vracel do K2MOTO a měl tak možnost i díky konečně slušnějšímu počasí trošku jí dát za uši. Ten podvozek mi nedal spát, takže na cestě z Davle do Prahy jsem se rozhodl trošku si s tou elektronikou podvozku pohrát, nejenom proto, že 50% cesty podél vody je v dezolátním stavu, tudíž na test odpružení ideal. Upřímně, čekal jsem, že rozdíl nebude moc znatelnej, ale opak je pravdou. Z nejtvrdšího režimu A1 jsem přepnul na nejměkčí A3 a moje prdel byla po celým weekendu jako v ráji. Teda, jestli se to tak dá nazvat. Samo, ve srovnání s měkkostí u BMW se to srovnávat vůbec nedá, protože tak jemný to teda nebylo, ale rozdíl v tvrdosti jednotlivých nastavení byl evidentní. Co je ale k vzteku jsem zjistil po nájezdu na Strakonickou – v okamžiku, kdy jsem chtěl změnit nastavení podvozku z A3 na nejtvrdší A1, nešlo to. Až později jsem zjistil, že nastavení lze měnit zřejmě jen když motorka stojí!! Což považuju za maximální kokotinu, když hlavní výhoda adaptivního podvozku spočívá právě v možnosti upravovat si ho dle aktuálních potřeb.. No, škoda.

Suma sumárum – i přes všechny tyhle neduhy je to dream bike. A ten semiaktivní podvozek ho bezesporu posouvá ještě o něco výš. Takže pokud si někdo z vás 2019 stihnul objednat ještě v dubnu, kdy k bajku K2MOTO darovávalo luxusního Akrapoviče, bude hodně z nás maličko závidět ?))

Ještě jednou velký dík K2MOTO a Martinovi za zapůjčení – pro nás pořád platí, že pokud Áčko, tak jedině z Vrbovky ?