Home of DUCATI – jak si užít návštěvu v Bologni (část 1.)



Přiznám se, že mě původně ani ve snu nenapadlo, abych někdy na vlastní bulvy mohl zřít to, jak z výrobního pásu sjíždí právě vyrobená mašina.. A kór taková, která má nápis DUCATI vytetovanej na nádrži a většině komponentech… A to nemluvím o možnosti vidět na jednom místě celou historii týhle značky.. No co Vám budu vykládat.. – prostě se nám podařilo absolvovat zážitek, kterej by měl bejt pro každýho italofilobajkomila téměř povinností.  Takže teď je ten vhodnej čas na přípravu kvalitního italskýho káfe, hození nohou na stůl a kochání se nejenom obrázkama z vejletu do Bologne.. 😉

Cesta a ubytko

Po zvážení dopravy vzducholodí, metrem, nebo nevyzkoušenou molekulární teleportací byl nakonec jako dopravní prostředek zvolen automobil.  Přece jenom, pocit nezávislosti, možnosti si zastavit kde je libo, a v neposlední řadě i fakt, že se můžeme od původního cestovního plánu odchýlit i třebas vejletem do Milana na EICMA 2012 (viz následující článek), nakonec zvítězil nad možná trochu pohodlnější cestou letmo či busmo.. A faktem je, že jsme nelitovali.

Je potřeba zdůraznit, že i když jsme s Adlerem samozřejmě velicí Ducati nadšenci, bylo nám jasný, že nás v továrně ke strojům nepustěj jen tak. Proto jsme první zavítali na www.ducati.com a řádně vyplnili registraci. Následně nám bylo emailem potvrzeno, že se s naší návštěvou počítá ve stanoveném termínu a nic už nebránilo sednout do káry a vyrazit směr Bologna..

Pokud byste se tam tedy chystali vyrazit, doporučujeme jet z Prahy na Plzeň, Regensburg, Mnichov, Insbruck, Brenner, Bolzano, Trento, Verona, Modena a konečně – BOLOGNA. Celá cesta čítá nějakejch 950km a dá se v pohodě projet za cca 8 hodin úplně na pohodu. Na konci článku (toho posledního – jsou 3 části ;)) pak najdete i cenovou sumarizaci, počítejte ale s tím, že nejdražší na tom byly právě poplatky za italský dálnice..

Samozřejmě že první jsme hledali na netu ubytko v Bologni, který by nás a) nezruinovalo, b) bylo dostatečně blízko od centrály DUCATI. Naštěstí, samotná továrna je situovaná na předměstí Bologne, takže člověk měl vybírání hotelů docela zjednodušený – protože na předměstí jich prostě moc není 😀 😀 😀 😀

Každopádně, volba padla na hotel „Del Borgo“, který je vzdálenej nějakých 500 metrů od hlavního vchodu Ducati Factory. Výhoda kromě polohy bylo i to, že má grátis parkování ve dvoře a WI-FI ;). Jako narovinu – na jednu, dvě noci to ušlo, ale dlouhodobější prázdniny byste chtěli asi trávit jinde. Přece jenom v pokoji padající omítka ze zdi, nesvítící lampy, rozbitý otvírání jednoho ze dvou oken apod., to už se moc často nevidí ani v ubytovně, natož u *** hotelu :))))))) To samý snídaně.. Kafe ušlo, ale dva plátky okoralýho sejra a trvanlivýho pečiva v Itálii?? To je jako chlastat krabičák v Bordeaux..



 Ale

sumasumárum, prima lokace a příjemnej personál to vynahradil. Jediný co ještě zamrzelo, že jsme zapomněli vzít V-2 stickeru a fláknout jí na vchodový dveře, který fungovaly jako taková aktuální nástěnka motorkářských gengů, co se tam letos ubytovali :))))

Muzeum DUCATI

Následující den ráno jsme konečně značně netrpělivě vyrazili do ulice Antonia Cavalieriho Ducatiho, kterou jsme si ze zvědavosti obhlídli na večerní procházce den předem. Čistě pro sichr, abysme ráno nebloudili a neprošvihli tak rezervovanej termín. V emailu potvrzujícím datum a čas naší sjednaný prohlídky totiž bylo zdůrazněno, že maximální dochvilnost je klíčová pro vpuštění do prostor továrny.. Samozřejmě jsme teda dorazili trochu s předstihem (od hotelu to bylo přesně 6 minut hodně klidný chůze, hehehe).


Počasí bylo parádní, takže nám ani nevadilo chvíli na sluníčku čekat na vyškolený průvodce. Dost překvapivě to navíc byly ženský, a i docela pěkný, což ocenili teda zejména přítomní pánové :)) Celkem nás tam před bránou mohlo čekat tak cca 30 lidí, který si průvodkyně rozebrali do dvou skupin.  Čistě pro info – výklad probíhal v angličtině, a i když s hodně italským přízvukem, dalo se tomu rozumět naprosto v pohodě. Mmch hodně překvapilo, že početnější část z návštěvníků byli japonci.. Zajímavý.. 😉


A teď něco málo infa k muzeu:

Spíš než nějakej komentář se mrkněte na fotky, protože v muzeu jsou k vidění opravdový skvosty. A to od motorových kol z roku 1946 až po současnost. Nepočítejte ale s tím, že tam uvidíte naskládanou celou produkci Ducati, resp. co kdy a za jakej model továrna vyrobila. Muzeum jako takový totiž není moc velký a soustředí se hlavně na zásadní milníky v historii Ducati, především na sportovní úspěchy. Takže aspoň trochu z těch zajímavostí, co jsme se dozvěděli (v muzeu rozděleno do jednotlivých místností):

–    Bratři Ducatiové založili svůj business někdy v roce 1926 na periferii Boloně. Jejich opravdovej motocyklovej boom započal v roce 1946, když přišli na trh s motorkou o obsahu 48 cc, která nesla označení „Cucciolo“. V podstatě to bylo kolo osazený malým motůrkem, ale protože bylo snadný na údržbu, dostupný, mělo na tu dobu slušnej výkon, Italové si ho zamilovali a a bylo hotovo.


–    Od roku 1950 už to šlo ráz na ráz a z Ducati začala vyjíždět čím dál lepší vozítka. Legendární jednoválec Marianna, mmch první bajk, který nakreslil tehdy hodně talentovaný inženýr Fabio Taglioni (otec desmodrom. motoru). Marianna jako taková v 50tých letech dominovala v tehdejším mistrovství Itálie.


–    1960+ byla tzv. éra masově vyráběných jednoválců a řadových dvouválců, na kterých pro Ducati získal svá první vítězství Mike Hailwood. Mimochodem – ten černej kůň na kapotě je fakt logo Ferrari, bohužel jsem přeslechl historku o tom, jak Ducati to logo věnovala Enzovi či co, už nevim :)))))))

–    1970+ všechno o vítězstvích počínaje úspěchem 200 Miles of Imola, až po Hailwoodův úspěch na TT v roce 1978. Asi nemá cenu tady všechno vypisovat.



–    1980 – zajímavosti hlavně okolo účasti ducati v soutěžích typu Rallye Dakar, nebo 24 hodinovky apod. Hodně je zde informací o výjimečných jezdcích, jako byl např. Marco Lucchinelli, nebo Tony Rutter. A samozřejmě bajcích, které už měly v motoru rozvodové řemeny (Ducati TT2, nebo 750 F1)





–    Poslední část muzea se týká 4 ventilových dvouválců tak, jak je známe. Jsou zde shrnuty všechny možné závodní úspěchy z SBK, všechno možné od Foggartyho počínaje, přes Baylisse atd., až po současnost. To všechno samozřejmě za přítomnosti originálů závodních bajků.. Musím přiznat, že se mi dech tajil stát a dotknout se (ruku mi naštěstí neusekli :)) závodních strojů Foggyho, Hagy, Baylisse etc., strojů od typu 851, 888, 916, 996, 998, 999, 1098.. až po Stonerovu Desmosedici.. Pecka, co stojí za to vidět.. Mmch zvláštní, proč tam nikde nebyl Valentino Rossi, hehehee..







Suma sumárum, moc pěkný pokoukání a stojí to za to vidět na vlastní oči. Mmch pár vtipných detailů, které snadno jinde nezjistíte, např.:

–    Hailwood si při závodech na 200 mil Imoly, vymyslel zlepšovák, kterej se mu osvědčil při závodech TT 😉 Na nádobku s kapalinou si nasadil seříznutej tenisák, kterým si za jízdy čistil plexi bajku. Nebo že při těchto závodech musel mít přehozenou řadící páku na druhou stranu motoru, protože měl zraněnou nohu, když si odskočil na závod do Formule 1..



–    Troy Bayliss je pro Ducati největším Supermanem v historii a společně s Fogartym je jejich nejmilejší hvězda v novodobém závodění. Toho si všimnete téměř všude kolem, od billboardu na továrně počínaje, supermanovskejma logama všude v baráku konče 😉




–    Nejdražší a vůbec nejexkluzivnější bajk je prý Ducati Supermono. Vyroben pro tehdejší závody jednoválců o obsahu do 550ccm. Design dělal světoznámý Pierre Terblanche a je to bajk přinášející na tehdejší dobu veliké inovace. Jednoválec o výkonu 76hp, 122kg, 6kvalt, jezdící na letecký 100 oktanový benzín..  Jeho exkluzivita je kromě jiného taky v tom, že v období 1993 až 1996 jich bylo vyrobeno pouze 65 kusů...!! Dost mi to připomíná 900 SS… 😉



–    MotoGP: všechny bajky jezdící od roku 2003 Velkou cenu nejsou červeně zbarvený, jak si většina z nás myslí, ale fakt ORANŽOVÝ. Bylo nám vysvětleno, že je to čistě z marketingových důvodů, aby motorka od Ducati byla v TV při závodech vidět co nejjasnějc. Každopádně tuhle barvu ve výrobě nikdy neuvidíme (díkybohu..).



–    Mmch Ducati byla první továrna, která použila na produkčním motocyklu kotoučový brzdy.. dobrý, co? 😉

Návštěvou síně slávy se všema možnejma pohárkama a dokonce i video sálem se naše prohlídka v podstatě uzavřela. Ještě mrknutí do factory merchandise prodejny, co za suvenýr si odnést na památku a hurá na prohlídku továrny..


TO BE CONTINUED…

Všechny fotky najdete na http://v2.rajce.idnes.cz/2012_Ducati_factory_EICMA_Milano_2012/